Richard Rudgley: Vzkříšení pohanství

Čtvrtek v 18:11 | stanislav |  čtenářský deníček P - R



Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality?
Mladá fronta, 2008, překlad Jiří Balek

Zuřivost boje, básnická inspirace, magický trans, sexuální extáze a drogami vyvolaná intoxikace tedy tvoří všechny prvky Ódinova zpodobnění šílenství a představují změněné stavy vědomí. Ódin je tedy bohem změněných stavů vědomí, vědomí sahajícího daleko nad obvyklý rozměr, a tudíž potenciálně nebezpečného. Coby bůh změněných stavů vědomí neovládá racionální, logickou a spořádanou část psychiky, ale její temnou iracionální stránku. Ódin představuje instinktivní, imaginativní, citovou, inspirační a intuitivní součást lidské psychiky, především pak psychiky obyvatel severní Evropy. Patří k němu božská ztřeštěnost, může se však rovněž projevovat jako příšerný a vše ničící vztek. Ódinův vliv na naši kulturu bychom proto měli hledat ve stínovém světě magických myšlenek, okultismu, konspiračních teorií i v dalších oblastech odmítaných či esoterických znalostí, stejně jako v neobvyklých a politicky důležitých vzplanutí násilí a psychóz.

Tato kniha se zabývá rolí Ódina, mytologií, jejíž byl součástí, a dějinami novopohanského hnutí, které se pozvedlo po jeho návratu. Pátrá v novodobých mýtech týkajících se Ódina a předpokládané roli novopohnaství při nástupu nacismu a jeho odnoží. Zkoumá důkazy druhého ódinistického experimentu předpovězeného C. G. Jungem, experimentu, jenž by mohl vést ke katastrofě, nebo duchovní obrodě v závislosti na tom, zda bude vědomý, či nevědomý.

--------------------------------

V Sáze o Egilovi se Egil ocitne v domě, kde leží mladá dívka upoutaná na lůžko. Zeptá se její rodiny, co jí je, a dozví se, že syn místního farmáře, aby jí ulehčil, vyryl runy do kosti velryby a tento amulet jí pak položil do postele. Egil amulet vyndá a prohlédne si vyrytý nápis. Okamžitě runy z kosti vyškrábe a poté ji spálí. Přikáže, aby vyhodili ložní prádlo a pronese báseň:

Rozumí-li runám,
rýt je může člověk,
jinak muž se mnohý
mate temným písmem.
Do rybí jsem dásně
deset značek tajných
vrytých viděl; ženě
velký vznik' z nich neduh.

Egil poté vyryje vlastní runy, uloží je dívce pod polštář a ta se krátce na to uzdraví.

--------------------------

Stejně jako byl Island poslední "baštou" starého germánského pohanství, stal se i poslem jeho oficiální současné obnovy, když v květnu 1973 byl neopohanskému hnutí Asatruamenn, založenému jeho vrchním kazatelem Sveinbjörnem Beinteinssonem, vládou přiznán status náboženské organizace.

--------------------

Historické severské pohanství antisemitské určitě nebylo, bylo prostě nesemitské. Nicméně je pravda, že se někteří ze současných rasistických neopohanů přiklánějí k tradičnímu antisemitismu křesťanské evropské kultury. V této variaci mýtu se argumentuje tím, že konverze evropské (nebo árijské) civilizace ke křesťanství byla ideologickou katastrofou, při níž byl etnický židovský bůh, proměně v univerzálního Boha křesťanství. To mělo údajně vést k ideologickému podřízení Árijců semitské rase a v některých rasistických spiscích je to vysvětlováno jako součást dávného židovského spiknutí.

V nacistické mytologii, v níž Protokoly sionských mudrců sehrály významnou roli, se Židé nestali pouze politickými nepřáteli, ale představovali démony přímo kosmického rázu. Přestože se většina nacistů a jejich podporovatelů považovala ze křesťany, existoval v Třetí říši i pohanský proud, protékající kanálem okultismu. Tento proud vyvěral z vizí rakouského mystika jménem Guido von List.

Guido von List (1848-1919): Wuotan žije v lidském těle, aby mohl zemřít; "zasvětl se sám sobě samému" a zasvěcuje se "odchodu", aby mohl nově povstat. Čím blíže se cítí být okamžiku svého "odchodu k novému příchodu", tedy ke své smrti, tím více se v něm prohlubuje vědomí, že tajemství života je věčné "povstávání" a "odcházení", věčný návrat, život trvalého rození a umírání.

Listův projekt nového pangermánského impéria byl podrobný a jednoznačný. Volal po nemilosrdném podřízení neárijců árijským vládcům ve vysoce hierarchicky strukturovaném státě. Kvalifikace kandidátů na vzdělání či pozice ve státní správě, profesích a obchodě měla záležet výhradně na rasové čistotě.


Setkání Společnosti Thule v Mnichově byla hrubě narušena, když v Bavorsku v prosinci 1918 zvítězila socialistická revoluce vedená židovským novinářem Kurtem Eisnerem. Předseda Společnosti, okultista a politický aktivista Rudolf von Sebottendorff oslovil den po revoluci shromážděné bratrstvo následující řečí:

Včera jsem zažili zhroucení všeho, co nám bylo blízké, drahé a cenné. Místo naší německé krve nám vládne smrtelný nepřítel: Žid. Co z toho chaosu vzjede, ještě nevíme. Můžeme však domýšlet. Nastane čas boje... Jsem odhodlaný zapojit Společnost Thule do této bitvy. Náš řád je německým řádem... naším bohem je Walvater, jeho runou je Ar. A svatá trojice Wotan, Wili, My je jednotná. Runa Ar označuje Árijce, prvotní oheň, Slunce a orla.

Nicholas Goodrick-Clarke, autorita na dějiny nacistické mystiky, zdůrazňuje, že ze slov je patrný vliv Guida von Lista. Svatá trojice pohanských bohů byla jednou z Listových inovací a vícenásobný význam runy Ar v řeči je převzat přímo od Lista. Goodrick-Clarke má rovněž podezření, že název Společnosti Thule byl nepřímo inspirován rovněž Listem. Podle Lista se totiž Island stal útočištěm armanistických mudrců utíkajících před perzekucí ze strany katolické církve.

Společnost Thule měla ve svých řadách i řadu jednotlivců, kteří se později stali významnými nacisty, včetně Alfreda Rosenberga a Rudolfa Hesse. Člen Společnosti Thule jménem Friedrich Krohn v roce 1919 prosadil používání svastiky jako symbolu národních socialistů, předchůdců nacistické strany. Upravený vzor Krohnova návrhu schválil pro nacistický prapor osobně Hitler. Přestože se s útlumem Společnosti Thule po vzniku Třetí říše pohanský vliv Guida von List začla vytrácet, zůstala řada osob, spojených s nacistickým režimem, pro které severské pohanství a ódinovský archetyp měly velký význam.

-------------------------------

Ironií je, že zájem o Tolkienovo dílo projevila i krajní pravice. Pokud by stále ještě žil, zhrozil by se nad poznáním, že jeho mytologii převzali italští neofašisté a jeden ze svých letních táborů dokonce nazvali Táborem Hobitů.

----------------------

Narozdíl od většiny okultistů, jejichž postavení ve společnosti bývá často obskurní, se Miguel Serrano (1917, Chile - 2009) volně pohyboval v kruzích vládnoucí moci i vlivem. Kromě osobních vztahů s Jungem, Hermannem Hesse se seznámil i s básníkem Ezrou Poundem, známým svými fašistickými názory. Řadu kontaktů si vypracoval také v průběhu své diplomatické kariéry, včetně známostí s Nehrúem, Indirou Gándiovou a dalajlámou. Serrano byl přesvědčen, že existuje okultní spojení mezi esoterickým hitlerismem a tantrickými buddhistickými zvyky. Spojením tradiční mytologie s prvky vědecké fantastiky se Serrano pokouší přeměnit brutální realitu Třetí říše, kterou nikdy na vlastní kůži neokusil, na kosmickou fantazii, v níž jsou nacisté líčeni jako hrdinové bojující s démonem židovství, údajně odpovědným za všechny ekonomické, sociální a ekologické chyby současného světa.

--------------------------

Richard Rudgley: Vzkříšení pohanství: síly zla, nebo budoucnost západní spirituality? Z anglického originálu přeložil Jiří Balek. Praha: Mladá fronta, 2008

Hlavním hrdinou knihy britského spisovatele a autora televizních dokumentů Richarda Rudgleyho Vzkříšení pohanství je bůh Odin, k němuž se podle autora novodobá spiritualita Západu postupně vrací. Jeho stopy autor nalézá leckde: u nacistů, C. G. Junga i u komunity na Monte Verita, která na začátku 20. století experimentovala s nudismem, vegetariánstvím, volnou láskou a východní mystikou. Zvláště Rudgleyho vysvětlování esoterického pozadí Vernova románu Cesta do středu Země, v němž podle něj jde o "vnitřní svět zobrazovaný geologickými termíny", nepostrádá na poutavosti, souhlasit se ale dá i s kritikou renomovaného a také v Čechách vycházejícího odborníka Davida Barretta, podle něhož Vzkříšení pohanství představuje katalog lidí i organizací, jejichž spojení s Odinem je značně pochybné a autor je předkládá jako apriori dané, místo toho, aby je konkrétně a pečlivě dokládal. Jestliže je přitom Rudgleyho hlavní snahou dokázat, že mezi pohanstvím a antisemitismem neexistuje žádné spojení, protože pohanství může být interpretováno velmi různě (což je jistě pravda), v závěru naopak takovýto diferencovaný přístup upírá křesťanství, které podle něj Evropě "zabránilo v intelektuálním rozkvětu, jaký známe u nepřerušených pohanských tradic taoismu a hindiusmu". A to jen proto, aby mohl dokázat, že pouze ve vzkříšení pohanství tkví skutečná budoucnost západní spirituality.

Jan Lukavec

------------------

Carl Gustav Jung nebyl jen psycholog a psychiatr, do značné míry byl i mystik. Severského boha Ódina popsal jako jeden z archetypů - jako duševní komplex, ukrytý hluboko v podvědomí. Aby se takovýto bůh dokázal projevit v reálném světě, vůbec nepotřebuje existovat jinde než v člověku. Ten už se o to totiž postará sám...

"Jednou z nejrozšířenějších iluzí moderního světa je, že naše životy řídí rozum. V době, kdy racionálnost podporuje věda, máme věřit, že iracionální síly musí být spoutány a řízeny silou rozumu. Přestože racionálnost je mocná i hodnotná, je omylem tváří v tvář tolika důkazům uvěřit, že jde o tu nejmocnější sílu vyzařující z lidského mozku. Schopnost představivosti je často odmítána jako pouhopouhý zdroj fantazií a iluzí. Znamená však mnohem víc." (Str. 14)

Právě Ódinovi přikládal Jung velkou váhu, označoval ho jako nejvýznamnější archetyp germánského myšlení. Jako postava severského panteonu je Ódin (Wotan) značně rozporný a složitý; krom toho, že je označován za krále bohů, je také bohem válek, bitev a násilí, vyvolává spory, sbírá padlé, je nekromancer, je tím, kdo sám sebe zasvětil pověšením na strom po devět dní a devět nocí, kdo obětoval oko, aby získal poznání. Je čaroděj, šaman, léčitel, mudrc, pán převleků. V jeho moci je i šílenství nebo inspirace, vznětlivost a změněné stavy vědomí.

Všech těchto aspektů si Jung všímal a ve své eseji Wotan z roku 1936 konstatoval, že se archetyp "jako vyhaslá sopka nečekaně a nevysvětlitelně probudil z tisícileté dřímoty a prostřednictvím nacistické strany ovládl kolektivní mysl německého národa, což mělo tento národ brzy zavést do katastrofální války. Za nejpozoruhodnější považoval, že bůh šílenství povstal přímo v samotném srdci západní civilizace." (Str. 21)

O mnoho let později, v roce 1960, napsal Jung svému příteli v dopise, že se nacházíme v podobné situaci, že podstupujeme další, celosvětový wotanistický experiment. "Svět si ještě neuvědomuje, že nakupí-li se archetyp nevědomě a není-li rozumově pochopen, jsou jím lidé posedlí a přinuceni plnit jeho fatální cíl." (Str. 23)

Analýzou Jungova proroctví a historických událostí se kniha zabývá. Je rozdělená do čtyř hlavních částí:

Úvod: Otisky starověku v moderním myšlení - začíná Jungem, jednak proto, že jako první mluvil o archetypech, jednak pro jeho proroctví. Následuje popis Ódina, severské mytologie, run, severské verze meditace, zmíní se o zemi Hyperborea.

První ódinovský experiment: Německo - už jenom heslovitě - ódinovská síla, Cesta do středu Země, nadčlověk, ztracené podzemní kmeny, dutá země, hnutí mládeže, Protokoly sionských mudrců, okultní kořeny nacismu, runová gymnastika, Ultima Thule, mág Wiligut...

"Současné putování tohoto archetypu jsme vysledovali zpět k jeho kořenům tak, jak se objevovalo od počátků svého obnovení na pokraji evropské kultury až do hlavního proudu v německém romantickém hnutí, ve spekulacích Karla von Reichenbacha a ve filozofických názorech Nietzscheho. Inspirace Ódinem předznamenávající sociální experimenty v Asconě a mezi německou mládeží představovaly pozitivní projev tohoto archetypu, přestože i tak do jisté míry šílený. Toto šílenství sílilo a dovedlo německý národ až k mentální epidemii. Jungův první ódinovský experiment skončil tím, že Hitler a německý lid byli nevědomě zachváceni bohem války a násilí. Výsledný zmatek v kolektivním nevědomí severského světa se soustředil kolem osy nacismu a způsobil ve dvacátém století bezprecedentní utrpení. Tento boj uvnitř ducha Evropy vedl k davové psychóze a válce a přivodil ragnarök, apokalypsu severských bohů, v moderním myšlení Západu." (str. 266)

Druhý ódinovský experiment: angloamerický svět - anglická mytologie a Pán prstenů, posedlý Manson, americký armageddon (Turnerovy deníky), rasismus a neonacismus v Americe, Wotansvolk.

"Tato krize v kolektivním myšlení se vrátila a jsme svědky předzvěstí druhého ódinovského experimentu, tentokrát celosvětového, počínajícího v anglo-americkém světě. Podobně jako experiment první, i tento začíná inspirací šílenstvím bohů v jeho nejpozitivnější formě, v úžasném období idejí a sociálních pokusů v Americe 60. let, zrcadlovém obrazu o půl století mladšího hnutí německé mládeže. Jako ústup německého mládežnického hnutí vedl k jeho přeměně v Hitlerjugend, tak i konec éry hippies skončil násilím Altamonta a šílenými vraždami podněcovanými Charlesem Mansonem. Nejpsychotičtějšími nevědomými projevy ódinovského archetypu se staly náhodné výrony násilí amerických sériových vrahů jako Lucas a Toole, zatímco v rasisticky motivovaném terorismu bílých separatistů, neonacistů a 'árijských bojovníků' by Jung jistě spatřoval další důkaz podporující jeho proroctví." (str. 266)

Vize pavučiny - trocha naděje nakonec: novopohanství, pracující se všemi aspekty svých božstev. Ódinovy kmeny, psychologie nového pohanství, putování pavučinou Osudu - organizace Stav, vnitřní techniky...

"Podle Junga je jediným způsobem, jak zabránit tomu, aby se druhý ódinovský experiment stal psychotickou epizodou v dějinách jedenadvacátého století, sladění vědomého myšlení s hlubšími úrovněmi psýché, které jsou u Evropanů pohřbeny v mytologii pohanství. V tomto smyslu Jung volá po novém pohanství, které bude více než pouhým oživením mrtvé formy zbožnění a kulturních odkazů spojených s pohanskými společenstvími Germánů či Vikingů." (Str. 269)

Tentokrát jsem se hodně rozepsal o obsahu knihy, protože je opravdu zajímavá a široce pojatá. Jenom těch kořenů a souvislostí. I Jules Verne nebo Tolkien s pohanskými archetypy hodně souvisejí, ale všimnout si toho...

Trochu mi vadilo, že se kniha soustředí výhradně na germánské pohanství a novopohanství, a to i v poslední části, Wiccu nebo Kelty sotva zmíní. Možná to smysl má, bohové žijí v nevědomí svých národů, ale... i Wicca je angloamerická.

Druhý ódinovský experiment je děsivý. Neměl jsem ani tušení o tom, jak moc je neonacismus v Americe rozšířený. Přikládat to probouzejícímu se archetypu nejdřív vypadá přitaženě za vlasy, ale když si vzpomenu na všechny masakry ve školách... Je tu hodně námětů k přemýšlení.

Alespoň že vlna novopohanství, která s archetypy pracuje, je nenechává kvasit, vřít a nakonec explodovat. Doufám.


----------------------------

Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality?

Málokterá kniha udivila nezájmem recenzentů o ni, než právě Vzkříšení pohanství britského kulturního antropologa Richarda Rudgleyho. V češtině jsme v podstatě až dosud neměli ucelené dílo, které by se problematikou "pohanství" zabývalo z duchovního hlediska, z pohledu pohanské transcedence a spirituality. Mohli jsme se setkat s jednotlivými fragmenty informací z odborných a popularizačních článků, či si otevřít Georgese Dumézila, Mirceu Eliadeho, nebo se spolehnout na literaturu zahraniční. Nyní už se tedy může běžný čtenář seznámit s fenoménem předkřesťanské duchovnosti jako takové a odpovědět si na otázku: můžeme se dnes, v době rozpadu tradičních struktur a odcizení člověka přírodě, pokusit se znovuuchopit prvky vlastní spirituální minulosti?

Kdo je pohan?

Abychom měli jasno, je potřeba zkraje zdůraznit, že samotný pojem "pohanství" je až výsledkem pozdější církevní manipulace a snahy kulty, které křesťanství zčásti nahradilo, zčásti vyhladilo, vysvětlovat jako rouhačné klanění se ďáblu a vzpírající se hlásanému evangeliu. Přímo odvozeno je ze slova paganus (venkovan), což má pravděpodobně souvislost s faktem, že ještě několik staletí po oficiálním přijetí křesťanství byly vedeny výpravy proti "pohanům" do vzdálených končin - Pruska, Mazovska, Litvy, nebo Saska (kde nechal císař Karel Veliký v zájmu šíření evangelia povraždit několik tisíc "nepoddajných", včetně žen a dětí).

Pohanství ovšem nejsou pouze obřady u ohně, vyřezávání magických hůlek a tancování okolo dubové ratolesti. Pohanství představuje ve své celosti unikátní myšlenkový aparát, aparát založený na vlastních hodnotách, rovnováze a pluralitě. "Pohany" nebyli pouze ti, kteří tak byli nazváni křesťanskými misionáři, teology a válečníky (často byli pohany nazýváni také muslimové a židé, tedy ti, kdo mají duchovně a hodnotově ke křesťanství blíže, než ti ke křesťanství nejpřátelštější vyznavači Apollóna, Wotana, či Zarathustry), ale všichni antici - Řekové, Římané, Peršané, kterým vděčíme za nemalý příspěvek rozvoji vzdělanosti, kultury i techniky.

Pohanství není pouze praxí současných novopohanských sekt, které často spíše budí úsměv na tváři, znovuobjevení pramenů pohanství neznamená v žádném případě pouhý návrat k vnějším formám předkřesťanských rituálů. Pohanství je systém, který nám říká, jak znovuuchopit některé hodnoty, především etické, je to komplexní skutečnost, chápající svět jako otevřený jev, historii jako soubor určitých archetypálních cyklů, schopných se ovšem kdykoli vydat jakýmkoli směrem, přesvědčení o tom, že život je něco více než život a koneckonců i o tom, že člověk není ani bytost dobrá, stvořená k obrazu nějaké objektivní nadosobní skutečnosti, ani špatná, nýbrž otevřená a problematická.

Jak ve své knize Rudgley ukazuje, klíčem k pochopení "pohanství" je především oblast něčeho, co je v nás neodlučitelně skryto, co však bylo moderním myšlením, majícím svůj základ už v křesťanství, značně utlumeno - oblast imanence, archetypální představivosti a nevědomí.

Ódin - archetyp západní civilizace

Důležitou postavou Rudgleyho díla je psycholog Carl Gustav Jung (zde nazván "prorokem pohanství"), kterému je jak v úvodu, tak v dalších kapitolách knihy, věnujících se konkrétními otázkami a praktickými projevy a dopady "pohanské renesance" dnes, věnován značný prostor. Rudgley vychází z klíčové Jungovy teze o tom, že na západní civilizaci nemá ve spirituální oblasti největší vliv Kristus, nýbrž germánský bůh Ódin (Wotan, Woden). Nutno podotknout, že Ódin zde není (a nikdy nebyl) chápán jako Bůh, pohanské pantheony totiž neznají absolutního Boha, neboť žádní pohanští bohové nebyli na počátku věků a nebudou ani na jejich konci, jeho postavení odpovídá spíše než "otci všeho" postavení primus inter pares (první mezi rovnými).

Stejně tak si musíme uvědomit, že Jung vytyčením germánského boha Wotana na piedestal spirituality západní světa nemyslel v žádném případě jakékoli nadřazení Germánů nad ostatními národy. Pohanští bohové nikdy nebyli chápáni antropocentricky a mýty, které je vykreslovaly jako urostlé válečníky nadané nadpřirozenými schopnostmi, jsou pouhou jednou z mnoha projekcí (literární, výtvarnou) společného vědomí Indoevropanů, které své bohy chápalo jako archetypy a principy, za nimiž se skrývají hodnoty a normy.

Georges Dumézil ve svém díle prokázal, že indoevropská kultura je obecně založena na tripartitě - trojjedinosti, tendenci rozčleňovat v kategorií "tří", stejně tak myslet v úrovních, které až překvapivě často vykazují trojčlenný základ. Došel k tomu skrze komparaci pantheonů jednotlivých indoevropských národů (Germánů, Keltů, Peršanů, Vikingů atp.), kde si všiml, že se dá mezi jednotlivými bohy zhruba vést pomyslná linie, která ukazuje na podobnost v činech i úlohách, kterou mu ten který pantheon přisuzuje. Není tak zásadně důležité jméno Wotan (pro kterého by se pod jinými jmény daly nalézt identičtí bohové jiných indoevropských mytologií), ale vlastnosti, které tento archetyp představuje. To je to, co nám Jung chtěl říci.

Pohanské vědomí vs. nevědomí

Rudgley v knize zevrubně analyzuje a jde po stopách jednotlivých odrazů pohanské minulost v etapách, následujících po převzetí otěží křesťanstvím. Ukazuje, že pohanství ani v době středověku nevymizelo, jednotlivé mýty byly (ať vědomě či nevědomě) křesťanstvím absorbovány. Připomíná řadu dnešních svátků (velikonoce!), pohádky (které nazývá velmi cenzurovanou verzí hrdinských pohanských ság a mýtů), zdůrazňuje úlohu tzv. "čarodějnic", které ve skutečnosti neměly žádné temné úmysly, ale jednalo se o ženy, které potají praktikovaly dávné pohanské rituály, vědomosti o nichž byly děděny z generace na generaci.

Stěžejním ovšem stále zůstává přínos C. G. Junga. Jung, ačkoli patřil mezi zastánce pohanství, si všiml, že Ódin má dvojí podobu, temnou a světlou, která přesně odpovídá komplementaritě západního světa. Dle Junga již k jednomu vyvrcholení "pohanské renesance" došlo, stalo se tak za druhé světové války, kdy se německý národ plně oddal temné polovině Ódinova archetypu, až jeho řádění vyústilo v šílenství masových vražd a bojů druhé světové války, v mýtický ragnarök.

To ovšem bylo způsobeno nikoli špatnou podstatou Wotana jako takového, nýbrž faktem, že moderní myšlení zatlačilo lidskou představivost na úkor rozumu až na nejhlubších míst nevědomí. Výsledkem dle Junga je, že se mohla projevit pouze jedna, temná stránka ódinovského archetypu, ta zatlačená do nevědomí.

Ve svém známém dopise Miguelu Serranovi kdysi Jung varoval před nástupem druhého "ódinovského experimentu", který podle něj již začal. Hlavní otázkou zůstává, zda bude pozitivně pochopen a uchopen. V opačném případě, tedy tehdy, pokud nebude vědomí (rozum) a nevědomí na sebe rovnovážně působit, může spuštění druhého experimentu způsobit ještě větší katastrofu, než experiment první.

Budoucnost pohanství?

Rudgleyho kniha je jistě vítaným přínosem otevírající se diskusi nad "revivalem tradičních systémů", ne nad nostalgickým vracením se do minulosti a pozérským "hraním si na pohany", ale nad symbolickým návratem k pramenům dávné (ale nikdy ze světa nezmizelé) moudrosti, která právě dnes, v době hluboké krize moderny, době "přehodnocení všech hodnost" a "železném věku" dostává na aktuálnosti. Je potřeba zdůraznit, že autorův styl se značně vymyká (a pozitivně) módně tendenčnímu psaní o pohanství (které je často ve spojení s obskurním okultismem a pseudozednářstvím, či je politicky podbarvené) a koncentruje se na analytické zhodnocení nejen jeho duchovního principů, ale i historického vývoje jeho recepce, jak v dobách pohanství nepřátelských, tak v době moderní.

Na závěr nelze jinak, než zakončit slovy samotného autora této více než podnětné knihy:

"Pohanské tradice v západním světě byly nahrazeny křesťanstvím před tak dlouhou dobou, že v Evropě nemohlo dojít k intelektuálnímu rozkvětu, jaký nalézáme u nepřerušených pohanských tradic taoismu a hinduismu. Obnovení pohanských myšlenek v moderní době však nabízí šanci, že by tento rozkvět mohl ještě nastat."

Anotace vydavatele:

Kontroverzní studie o oživení pohanství dokazující, že na západní civilizaci nemá ve spirituální oblasti největší vliv Kristus, nýbrž pohanský bůh Ódin. Podle autorova názoru může pohanství - stejně jako křesťanství - přinášet dobro i zlo. V naší převratné době proto musíme zvolit mezi temným a ničivým pohanstvím, které doprovázelo existenci nacismu a nyní i krajně pravicového extremismu, nebo posilujícím pohanstvím spočívajícím v soužití s přírodou a alternativní spiritualitou.

Recenze převzata z blogu Délský potápěč.

Přidat komentář
 

Další články

Kam dál