zápisky

hora

2. listopadu 2014 v 22:40 | stanislav
Jako oheň ztrátou paliva
se utiší (vyhasne) ve svém zdroji,
tak myšlení ztrátou činnosti
se utiší ve svém zdroji…

Neboť zklidněním myšlení
člověk zničí
dobrou a zlou karmu.
S klidnou duší, dlící na Duši,
člověk zakouší
nekonečné blaho.

(Maitrí-upanišad 6, 34)

"Nezdá se mi, že jsme udělali úplně dobře, když jsme se na tuto cestu vydali jen my dva," řekl mladší poutník.
"Můžeš to brát jako útěk, ale odkud víš, že nejdou s tebou?" odpověděl starší.
"Chci dojít na vrcholek hory, pořádně se kolem sebe rozhlédnout, pak se vrátit."
"Jakmile řekneš, že neutíkáš, už to není pravda, ale lež taky ne."
"A proč jdeš se mnou ty? Nikdy jsi mi to neřekl, měl jsem pocit, že jenom máš o mě strach. Lichotilo mi to, ale nemusí to být pravda. Proč jsi chtěl jít se mnou?"
"Já se vracím, ačkoliv s tebou jdu k vrcholu hory, na které jsem nikdy nebyl."

"Chtěl jsi ji konečně vidět na vlastní oči?"
"Už jsem ji viděl, i když ne v těchto horách. Vždycky sám. Teď chci být s tebou. Budeme nebi blíž a ono nám přitom bude dál. I když se s ním setkáme. Co uvidíš, to budeš jen těžko někomu vyprávět."

K večeru došli na vrchol hory. Několik dní sledovali západ a východ slunce Jeho pouť po nebi. V noci měsíc a hvězdy. Poslouchali ticho a málokdy spolu mluvili.

Potom se poutníci rozloučili. Mladý se vrátil k řece a jejich loďce. Starý sestoupil na druhou stranu hor.

dům

2. listopadu 2014 v 1:47
Psycholožka Nováková mi koncem roku 2004 při terapeutických hovorech v Bohnicích mimo jiné vysvětlovala můj stav takovým podobenstvím. O domu. Všechno, co mi říkala, si zdaleka nepamatuju. Nějak se mi vrylo do paměti jen to, že mě zpočátku děsila možnými sankcemi na společných terapiích, protože jsem měl takový hodně blábolící tehdy stavy, pořád jsem něco nesmyslně vysvětloval a ono se to moc nehodilo. Ale pak jsem se zklidnil. Asi ne úplně jejím přičiněním. No a potom si mě zvala k sobě a řešila mě. Dal jsem jí číst svý sebraný spisy. Nebylo těch zápisků málo. Prý to všechno slouskala. Jsem jí to nechal. Z vděčnosti, že to vůbec přečetla. Taky mě tlačila do vydání nějakých zápisků v bohnickém jakémsi periodiku. Ale k tomu nedošlo. A při zkoumání mýho mentálna z toho taky vycházela, z těch napsaných věcí, takže jsem jí nemusel zas tak všechno objasňovat, co se mi líhne v hlavě. Ty zápisky tehdy byly svým způsobem i něco platný.
K tomu podobenství tedy. Psychologové v doléčovacím pavilonu se snažej přimět psychotiky, aby si zvykli, že musej dlabat už nafurt neuroleptika. Když tedy ataky psychotický nemaj poprvý. Psycholožka Nováková mi to chtěla asi podat nějak zajímavě. A ono se jí to docela i povedlo. Fakt mi to utkvělo. Připodobnila mý mentálno k domu. Ten dům se při každý psychose zboří. Jakože rozpad osobnosti nejspíš. Nebo taky že duše musí někde bydlet, nemůže poletovat bez těla nebo tak něco. A pak se musí pokaždý znovu dům postavit. Ovšem pakliže těch psychos je už víc v řadě, tak dům čím dál míň drží pohromadě. Logicky. Se nestaví nový dům z nových třeba cihel, ale z toho samého, z čeho byl postavený dům původní. Stačí už i menší nějaký otřes a milý barák se zas zřítí. Je jednoduše vachrlatější. Proto třeba ty pilulky, aby se zdi zpevnily. Vzpomínám si, jak mi líčila deště, co běžný dům ustojí, střecha, okapy normálka fungujou a tak, ale ty přestavěné domy to nerozchoděj. Znamená to pro ně už povodeň, co původní dům bere jen jako obyčejný deštík. A rozpadnou se.
Dokonce jsem tehdy vysoudil z toho podobenství a varovných slov, že fakt stačí málo, nějaký přetržený drátek v mozku (pod střechou) a už se to sype. Že tedy docela brzy přijde den, kdy už žádný dům postavit nepůjde. Kdy se úplně mentálno rozpadne. Může to v prvním případě znamenat, že zůstanu vězet mimo realitu. V druhém úplně nikde. Jsem si třeba představoval, že ten dům už není z cihel slepených maltou, ale ty cihly jsou jen halabala na sebe poskládaný, aby to jenom jako dům vypadalo. A přitom to je už jen kulisa domu. Aby lidem kolem přišlo, že jsem osoba - dům. Ale mně je to už poměrně fuk, nakolik je má osobnost soudržná, fungující, začleněná do procesů mezilidských a společenských a tak dál a dále. Jde mi prostě už jen o to, aby měla duše kde přebývat.
Možnost, že jde fungovat i jen jako ruina. To byl vlastně výsledek, ke kterému jsem nějako dospěl. Abych se zbavil strachu, že při sebemenším rozčílení třeba mi rupne pod střechou trámek a všechno bude v troskách. A hotovo. Lopotit se s přestavbami donekonečna nejde, jsou děsně namáhavé a ono ve výsledku je to jen marnost nad marnost. Protože to nedrží nijak výrazně pohromadě, i když to zdánlivě vypadá jako každý druhý dům v ulici.
Teď jsem si vzpomněl na jeden sen. Spadla ze mě po něm taková věčná nervozita na čas. A bylo to o pobořeném domě. Tak jsem si teď dával dohromady, jestli to bylo v těch zápiscích, co četla psycholožka Nováková, nebo až po tom jejím výkladu o člověku - domě. A bylo to až potom. Nakolik ten sen byl ovlivněn předchozím dumáním o podobenství o domě, si samo sebou nemůžu být jistý. Je divné, že mě to nenapadlo dřív. Ale některé věci se člověku vybavují až zpětně. I proto si sny, které mi přijdou něčím zajímavé a hlavně které si po probuzení pamatuju, zapisuju. V tomhle snu je hafo věcí, nad kterými bych mohl v poklidu dumat, ale podstatné je to, že se sen odehrává v pobořeném domě. Ten dům ze snu vidím docela dobře i teď.
Zápisek jsem si pořídil 20. 4. 2005, zjevně druhý den poté, co se mi sen zdál. Tu je:
"Měl jsem nějaké narozeniny nebo někdo jiný a konala se oslava. Do malé garzonky se nasoukala podivná směsice lidí, mí rodiče, jejich příbuzní, které jsem viděl jen párkrát v životě, kumpáni z putyky, bývalí spolužáci moji a Janiny a spousta jiných lidí, které jsem ani pořádně neznal. Trochu zvláštní mi přišlo, že schodiště, po kterém se do bytu šlo, bylo absolutně v dezolátním stavu, ze zdí na chodbě visely různé dráty a trubky, v podlaze byly díry, z vodovodního potrubí, které se vinulo kolem zdí, kapala voda, schody se různě viklaly a muselo se podlézat rezavé lešení, které bylo skoro všude. Dveře do bytů byly v podstatě jen stlučená prkna nebo pár hadrů či korálků na šňůrkách.
Pak se udál jakýsi konflikt. Jana začala obvolávat mobilem hostince na Starém městě, že by se tam oslava jako měla přesunout. Já se rozčílil, proč tak hodně telefonuje, že tam stačí přeci zajít. Moje matka na mě a Janu vyjela, že hrozně utrácíme, já houknul, co nám do toho kecá a ona s polovinou lidí, s těmi, co byli z jejího okruhu, nasupeně odkráčela po rozbořeném schodišti ven. Jana šla za ní a něco jí vysvětlovala, já chvilku zůstal s pár zbylými vevnitř, ale pak jsem jak Tarzan přeručkoval po lešení dolů a vykřikoval něco o tom, že by mi měli vrátit moje klíče. Otec se pitoreskně chichotal, že se pěkně pletu, že ty klíče jsou jejich. Děsně jsem se naštval a jen bezmocně nadával.
Potom jsem se pomalu vracel nahoru. Do domu proudily davy lidí, v jeho středu se místo bytů objevil veliký prostor, kde se bruslilo na kolečkových bruslích, tancovalo a byla tam jakási výstava zakázaného umění. Všichni měli podivné kostýmy, mnohde otrhané a dosti pestrobarvené. Trvalo mi dlouho, než jsem našel cestu do našeho bytu, ale časem jsem se domů nějak propracoval. Scházela tam jedna zeď a za ní se vyklubal jakýsi krámek s textilem. Nějaký bratránek nebo kdo si mezi rozházenými regály a zpopřeházenými ramínky vybíral oblečení, aby se hodil do křepčícího davu ve velkém sále, ušmudlané děti se batolily po podlaze, já marně na zaprášených poličkách a v skříňkách hledal cigarety, abych se zklidnil a přitom jsem shledal, že v bytě je ještě mnohem víc lidí než před tou hádkou. Otec s matkou a ti, co odešli, tam byli zase. Taky jsem zahlédnul Jitku, svou spolužačku z gymplu a jiné lidi, které jsem už léta neviděl a předtím si jich nevšimnul. Všichni juchali, byli přiopilí a mírně zfetovaní.
Vyšel jsem ještě na chvilku na chodbu, kde se proháněly pod spadanými a zpokroucenými trámy mezi různými strašidelnými artefakty na kolečkových bruslích mladší i starší postavy nezávislého vzhledu. Mezi nimi byli i synovci, kteří mi tenkými hlásky řekli, že už se taky těší na ten mejdan u mě doma. S hrůzou jsem dobu hledal vchod do bytu, protože někdo vykřikoval, že se blíží razie do toho našeho rozbořeného baráku, aby to tam zpendrekovali hlava nehlava.
V bytě už osazenstvo bylo polosvlečené a sjetý chasníci pokuřovali jakési aromatické doutníčky. Ten bratránek, co začal run na krámek s hadrama, se dušoval, že se nic nestane, že to vyloupení obchodu hodíme na někoho jiného z domu. Já začal kuckat, protože se do mě dala zimnice, konečně jsem si taky všimnul, že celou dobu se proháním po bytě a domě bez bot a ponožek. Všichni ale dál popíjeli a pokuřovali kolující doutníky, které asi někde švihnul ten podivný čertovský bratránek.
Ze zdí a stropů ustavičně padala omítka. Ozýval se smích a pobrekávání, všichni se objímali a tvářili, jako by konec světa měl přijít hned s rozbřeskem. Rodiče a Jana se ve finále zase začali spolu bavit, dívali se společně na mě jako na pomateného, protože jsem z toho všeho pomatený a vyděšený vpravdě byl, a já se s kýchnutím probudil. Za okny byla ještě tma, ale už švitořili ptáčci a zpod peřin mi koukaly nohy, na které táhlo z otevřeného okna."
No. Jsem to nechal tak, jak to bylo napsaný. Co si tedy hlavně pamatuju, je pocit, jaký jsem druhý den měl. Že jsem se na čas zbavil nějaké zátěže. Že se mi cosi zamotaného rozmotalo. Díky tomu snu. Hlavně že mi žádné drátky v mozku nepraskají, a i kdyby, tak ať si. Takže i když teď rád pohovořím někdy o nějakém předčasném kolapsu, závěrečném zešílení či smrti, nemyslím to úplně vážně. Něco ve mně mi řeklo, že nehledě na možné a docela i pravděpodobné ataky psychosy nemusím věčně podle návodu psycholožky Novákové jen stavět a stavět a stavět a neustále přitom čekat, kdy se všechno finálně zboří.
 
 

Reklama